Smutné
Tón, co dává mi chuť psát, přívaly slz, co topí mě v myšlenkách, litry benzínu, co proměnili se v prach, roztříštěný blinkr, co nezáhledl lidský zrak, trojté salto, jenž se proměnilo v pád na znak, drtivý dopad na betonoví sloup, vteřina co Ti dokázala boty zout, dvojitá plná čára, kde jsi musela svou kůži jako had vysvléknout, falešný úsměv řidiče čtyřkola, jak se chtěl před přítelkyní 180tkou pozvednout, naší maličkou, pohlednou, opětovanou, životem od matičky obdarovanou, jak mohl ve zpětném zrcátku přehlédnout, život plný úsměvu a radostí, dny plné slunce a tajně plněných přání, vše pro co jsem žil dokázalo v minute probřednout, na bílou rakev Tvoji pokládám červenou růži, kalendáře jsou krátké, abych dokázal někdy zapomenout, můj život se podstatně zúžil, klíč od mého srdce jsesm Ti pribalil s sebou...
0.0% 
Když začal jsem tě milovat, nevěděl jsem, jak těžké bude, se už s tebou neshledat. Čekal jsem na TEBE každý den, leč žal a bolest byl můj pravý sen. Srdce mi sežehlo poslední kapku naděje, ale já vím, že stále spolu někdě žijeme. Chtěl jsem žít v zapomnění, ale smrt už nemohla vydržet moje utrpení. A tak pozvala mě k sobě, už má rakev leží v hrobě.
Ptají se mě všechny stěny, všechny stěny v domě, zda tvé srdce opravdu bije jen pro mě. Tuhle starost v sobě nosím, tak mi něco napiš, prosím.
Když chodím městem, nevidím domy. Když chodím lesem nevidím už stromy. Když kouknu nahoru, nevidím už nebe. At´dělám cokoli, vidím jenom tebe!!!!
Dvě věci tajně ukrývám až na dno duše své, jedna je má láska a druhá jméno Tvé!
Proč zase vyhnulo se mi štěstí? Proč osud udeřil mě tvrdou pěstí? Proč nepoznala jsem nikdy skutečnou lásku? Proč můj život připomíná prohranou sázku? Proč nedokážu přestat myslet na Tebe? Proč každou noc modlím se do nebe? Proč jen musela jsem Tě potkat? Proč musel jsi mé srdce hlubokou láskou protkat? Proč nikdy nikdo nevyslyší moje přání a touhy? Proč smutek ve mně je nepřekonatelně dlouhý? Proč není mi dopřáno dívat se na svět skrz růžové brýle? Proč nemůžu prožívat také radostné chvíle? Proč už neumím se ze srdce smát? Proč musím i sama sobě lhát? Proč tohle všechno se děje? Proč můj život tímhle směrem spěje? Proč... proč musím se dokola ptát? Tak proč... když už nemám sílu se s osudem prát?
Tvé krásné oči, mé řádky četly, naše dvě srdce se přitom střetly. A to moje zajásalo, tomu tvému lásku dalo, To tvé ji nepřijalo, moje z toho churavělo. I když Ti to líto bylo, moje srdce se zlomilo, i když ho teď puklé mám, stále tě v něm nosívám. Všude slýchám spoustu lží, o tom že snad máš mě ráda. Jak krásně se těm lžím věří, když tak krutá je pravda. Ať už máš ráda kohokoliv, mé city se nezmění. Milovat tě stále budu, I když si nejsme souzeni!!!
Máš u sebe můj řetízek, třeba Ti přinese spoustu pěkných vzpomínek. Vzpomínek na holku nesmělou, která se lásky bojí, vzpomínek na holku zasněnou, co o tebe pořád stojí.
Můj milý, myslím na tebe každou chvíli, myslím na tebe stále víc, ale z naší lásky není zatím nic...
Nebudu plakat, nebudu se smát, nebudu prosit, aby mě měl každý rád.
